Osud

25. srpna 2019 v 22:23 | Iška |  Články
OSUD
aneb co se má stát, to se stane?
Opět po delší době přicházím s novým článkem. V mém životě teď po konci vysoké školy nastalo mnoho změn, a to ještě více podpořilo moje přemýšlení nad tímto tématem. V mém případě se můj názor na osud v průběhu mého života poměrně měnil a ani v současnosti si nejsem jistá, co si o něm vlastně myslím a jestli na něj vůbec věřím. Moje maminka třeba v osud věří a je si jistá, že spoustu věcí se v životě skutečně z nějakého důvodu dějí. To můj táta o tomhle nechce ani slyšet.
Je zvláštní a obohacující se na tohle téma bavit s různými typy lidí. Jen jsem z toho potom někdy sama dost zmatená.

Pravdu o tom, jestli osud existuje nebo ne, stejně ale nikdy nezjistíme. Myslím si ale, že je hezké věřit, ale nepřehánět to.

Osud je myšlenka, že vše v našem životě je předem dáno a že to, co se má stát, to se skutečně stane.

Někdo na osud nevěří vůbec, někdo věří velmi oddaně. Kde je ale pravda? Věříte tomu, že váš život má jasně stanovenou cestu, kterou jdeme a že si vezmeme toho partnera, který je nám předurčen a všechno, co se mezi tím stane, to je jen cesta, kterou k tomu musíme podstoupit, aby osud byl naplněný? Takto totiž vnímá osud mnoho lidí.

BEZVĚRCI.

Tzv. vědátoři, tedy lidé, kterým slovo osud nic neříká a chytají se při něm za hlavu. Tito lidé říkají, že osud neexistuje. Vše, co máme nebo nemáme, to ovlivňujeme my. Není nic jiného a vyššího, než rozhodnutí člověka.

Ať už vy osobně věříte, nebo ne, není od věci si na chvilku skutečně představit, že opravdu osud neexistuje. Já třeba najednou pociťuju zvláštní formu úlevy, ale zároveň paniky. Ano, paniky!!!

Pokud osud neexistuje a všechno je jenom na mě, tak můžu dokázat mnohem víc a záleží to jenom na mě! A to je super. Ale! Taky mám najednou větší zodpovědnost za svůj život. Najednou nemám, na koho a na co svádět své neštěstí a smutek. Najednou pomyslný důvod "proč něco nejde" a pomyslné "překážky" padnou a vidím před sebou volnost a prázdno bez hranic.

Můj táta v osud nevěří. Vždycky, když jsem se ho na tohle téma ptala, tak mi jasně řekl, že ale všechno je to jenom na mě. Řekl mi, že pokud něco chci, tak ať pro to něco udělam, ať se snažim.

Tenhle pohled je asi pro silnější povahy. Já asi nedokážu dlouhodobě úplně nevěřit v osud.

Osud jako výmluva a nedostatek odpovědnosti za svůj život. Existují lidé, kteří se za pojem "osud" schovávají celý svůj život a svádí na něj vše, co se jim "děje". Poznala jsem lidi, kteří jen seděli doma a stěžovali si, jak je na ně osud zlý, jak mají špatnou práci, kde nejsou spokojení a jak nemají partnera a že zkrátka mají špatný osud. Přitom ale nikdy neudělali krok ke změně. Osudu je přece potřeba jít naproti. Je potřeba pro naplnění osudu něco udělat.

Nemůžeme své neúspěchy a neštěstí svádět na osud.

Tito lidé nemají dostatek odpovědnosti za svůj žviot. Přehnané spoléhání na osud je tedy také špatně.

"Ztracen je jen ten, kdo se odevzdal osudu" - Hans-Ulrich Rudel

Podle mého názoru pravda o osudu je někde uprostřed. Něco skutečně neovlivníme.

Já osud vnímám jako velkou tlustou čáru, kde je vyznačeno několik jasně stanovených bodů, které se v životě prostě určitě stanou - narození - smrt a případně další velké události. Souběžně s touto čarou si ale představuji další, o něco tenčí čáry, které se mohou někde propojovat, někde rozcházet a to představuje naše volby.

Člověk má s v o b o d n o u vůli. Je nutno na to nezapomínat. (pozn. Svobodnou vůli máme ale jen do určité míry, pokud jde o naše podvědomí, které nás také hodně ovlivňuje, ale o tom budu psát jindy.)

My můžeme rozhodnout, jestli budeme pracovat v té nebo jiné práci. My můžeme rozhodnout a ovlivnit, jestli se provdáme za tohoto partnera nebo ne. Je na nás, jestli budeme žít řádným životem, nebo jestli se vydáme cestou kriminálníků a skončíme ve vězení. Tohle za nás osud nerozhodne. My a jenom my se vědomě rozhodujeme, jestli v krámu něco ukradneme nebo ne.

Nemůžeme bezhlavě proplouvat životem a říkat si, "to zařídil osud, neměla jsem jinou možnost".

"Osud míchá karty, my hrajeme." - Arthur Schopenhauer

Tento můj názor se ale vyvíjel a postupně se měnil a možná se ještě i změní. Byla doba, kdy jsem v osud věřila hodně, pak jsem ale zažila několik smutných událostí a začala jsem mít psychické problémy a přestala jsem v osud věřit na nějakou dobu. V současné době osud vnímám tak, jak jsem to výše popsala.

Zkažený život. Vykolejení z osudu.

Kamarádka mi řekla, že udělala v životě spoustu chyb a je si jistá, že si zkazila život, protože propásla pár skvělých, dle jejích slov - osudových, příležitostí v jejím životě. Tyto příležitosti jsou ale pryč a ona tak má "zkažený život". Podle výše popsaných teorií, její chyby půjdou napravit. Žádný život není zkažený a nikdy není pozdě. Pokud osud existuje, tak její životní příležitosti zase přijdou, pokud neexistuje, tak si vybuduje další šance a začne se jí dařit líp. Jen je potřeba se z chyb poučit a jít tomu všemu naproti. Problémem je opakování jedné a té samé chyby pořád dokola. Na to jsem ovšem expert i já. Tzv. zacyklení. Tou chybou se máme něco naučit, a opakujeme jí tak dlouho, dokud se z ní nepoučíme. Někomu to holt trvá déle, někomu kratší dobu. Nakonec se snad ale všichni poučíme a půjdeme osudu naproti.

Jaký máte na zkažený život názor vy?

Já sama jsem mívala a občas ještě mám podobné myšlenky, protože někdy stále v tomhle tématu tápu.

Já se zase naopak někdy neubráním myšlence, že jsem propásla osudovou lásku a že už nikdy nic lepšího nezažiju. Taky mám někdy pocit, že jsem udělala špatná rozhodnutí a na své čáře osudu - tak, jak jí vnímám, jak jsem jí popsala výše - jsem se odchýlila někam pryč a jdu po jiné čáře, než po které bych chtěla. Snažím se ale přesvědčit samu sebe, že to jde napravit. Podle mojí maminky, "to, co se opravdu má stát, to se stane!", takže pokud tenhle člověk je ten pravý pro mě, tak třeba šanci ještě dostaneme.

"Osud si cestu najde." - Maro Publius Vergilius

Když mám tyhle těžké pocity, snažím si představit, že ten osud fakt neexistuje, a že to je všechno na mě. Říkám si pak tedy, že se příště prostě musím víc snažit. Jenže představa, že osud neexistuje ve mě někdy opravdu vyvolává paniky a opravdu zvláštní pocity.

Pokud osud neexistuje a nikdo tady nemá žádnou zvláštní úlohu, tak můžeme kdokoliv být kýmkoliv. Vše je to potom jenom o tvrdé dřině a píli. Každý se můžeme stát kýmkoliv, protože jestli osud neexistuje, a vzhledem k tomu, že talent se dá vypěstovat (vědecky dokázáno), tak se z kohokoliv z nás může stát fotbalista, vědec, Steve Jobs apod. (To ale jen jednoduše řečeno, jsou samozřejmě i jiné faktory, jako například zdraví a dispozice člověka. Jenže není právě tohle osud??)

Je to opravdu zvláštní představa, protože najednou opravdu nejsou hranice a zároveň pociťuju prázdno, protože najednou mizí všechna spiritualita a všechna tajemství. Když si představim, že já jsem jenom tohle moje tělo a jenom na mě je, kam to dotáhnu, protože nic vnějšího to podle téhle teorie neovlivní, tak prostě trochu panikařím. Já osobně teda asi potřebuju "mít, za co se schovat"a "na co se vymluvit" … já osobně potřebuju věřit na osud.

Zajímá mě, jak vnímáte osud vy? Co je podle vás osud? Existuje podle vás osud? Budu ráda, když se podělíte v komentářích o své pohledy a názory.

Děkuji




 

Kapitola

18. července 2019 v 9:43 | Iška |  Články
Kapitola
aneb něco končí a něco jiného začíná
Dalo by se říct, že náš život je rozdělen na několik kapitol. Období, než chodíme do školy, další kapitoly poté představují základní škola, střední škola, vysoká škola - souhrnně řečeno studijní léta, následně kapitola pracovní léta apod.

Vše se to odehrává na naší ose života a každá kapitola je velmi důležitá, neboť pro nás představuje stěžejní životní zkušenosti a posun v dalším vývoji.

S koncem každé kapitoly je spojena určitá nostalgie, tedy vzpomínky a lehký smutek. Důvodem je to, že ať už se jedná i o méně oblíbenou kapitolu, člověk si na ní nakonec "zvykne" a i konec toho neoblíbeného mu nakonec začne chybět. Proto i lidé, kteří neradi chodili do školy, nakonec pocítí nostalgii a tesknotu. Lidé si dokáží zvyknout na všechno a často se usadí kdekoliv a v jakékoliv situaci a když následně kapitola skončí, tak pociťují nostalgii, smutek, nejistotu a možná i strach z toho, co bude - neboť s koncem každé kapitoly přichází změna. A změna patří k životu.

Konec každé životní etapy bysme měli vždy přivítat s otevřenou náručí, ale zároveň se nebránit oněm smutným pocitům, neboť tato nyní ukončovaná kapitola je velmi důležitou součástí naší minulosti, díky které jsme se dostali do současnosti a díky které jsme se stali tím, kým jsme. Nepotlačujme nostalgii a nechme ji odeznít.

Není tedy ostuda cítit se smutně a nostalgicky a strávit například večer prohlížením si starých fotek.

Zároveň je však potřeba nelpět na této minulosti moc dlouho. Každou kapitolu je třeba řádně uzavřít, procítit, odžít, ukončit a nechat být - v této souvislosti mohu odkázat například na článek The art of letting go.

Minulost je mrtvá! To, co bylo v minulé kapitole už v současné kapitole nemá moc co dělat a je potřeba se soustředit na kapitolu nynější, aby byla ještě lepší, než ta předešlá - nebo abysme tesknotou po předešlé kapitole nezkazili svojí současnost nebo nepropásli důležité příležitosti.

Je potřeba přijmout to, co se v minulých životních kapitolách událo - přijmout konec vztahu, rozloučit se s někým, uvědomit si, že studentská léta jsou pryč a vše nechat plynout dál a těšit se na to, co přinesou kapitoly jiné.

Nový začátek.

Nový začátek je nová šance, změna a velký krok, kterého se hodně lidí bojí, ale někdy je to zkrátka potřeba. Někdy konec etapy není ohraničen žádnou velkou událostí (konec školy, konec vztahu apod), někdy zkrátka novou kapitolu musíme začít my sami a onen krok udělat musíme my.

Je to šance odstranit ze života to, co nám už dlouho nevyhovuje, udělat tlustou čáru za tím, co bylo a začít znovu. Nejlepší na tom je, že to může nastat naprosto kdykoliv, kdy se pro to rozhodneme. Ke každé takové změně je však potřeba umět vystoupit ze zóny komfortu a začít dělat něco jinak a být odvážný - udělat věci jinak. "Když chceš získat něco, co jsi ještě neměl, udělej věci, co jsi ještě neudělal."

Jak poznáme, že potřebujeme změnu a je čas ukončit kapitolu? - Většinou je to spojováno s nedostatkem motivace, syndromem vyhoření, pocity prázdnoty, úzkosti nebo velkou nudou apod. Někdy to prostě přirozeně vycítíme sami v sobě.

Lpění na minulosti.

Každý prožívá přechod mezi jednotlivými kapitolami jinak. Někteří lidé se od minulosti odpoutávají bez problémů, jiní hůře, někdo se jí zuby nehty drží a nechce ji pustit - škodí tak ale především sám sobě. Někteří lidé se prostě nedokáží smířit s koncem, s chybami, které udělali nebo s promarněnými šancemi a pořád se dokola zaobírají tím, co již ale změnit nejde. A to je škoda, neboť tim mrhají i současnou - jinou - kapitolou a páchají tak i další škody ve své knize života.

Jak se tedy odpoutat od mrtvé minulosti?

a) Odpusťte sobě i ostatním.
b) Smiřte se s tím, že to tak má být. Přijměte to jako součást vaší minulosti.
c) Poučte se z chyb.
d) Prociťte svoje pocity, vypište se z toho, vyzpovídejte se z toho.
e) Sestavte si plán a cíle, kterých chcete dosáhnout ve své současné životní kapitole - například následující rok.
f) Přestaňte na minulost myslet. Vždy, když si například vzpomenete na minulost, tak okamžitě svoji mysl začněte soustředit na budoucnost a přítomnost a na to, čeho chcete dosáhnout.
g) Nechte to všechno odeznít, netrapte se, starejte se o sebe a nic si už nevyčítejte - nemá to totiž smysl. I kdybyste něco v předešlé kapitole opravdu hodně zkazili a propásli, tak už se to stejně napravit nedá - je to pryč. Minulost je už prostě pryč. Díky minulosti jste tam, kde jste a i když třeba nejste spokojení, je to lekce, životní test - za rok třeba můžete být někde úplně jinde.
h) Přijměte to, kým jste se stali a pracujte na tom, kým chcete být.
i) Už žádný smutek kvůli minulosti.


V komentářích se můžete podělit o vaše typy a triky, jak se odpoutat od minulosti a začít novou kapitolu života.

Prázdnota

15. července 2019 v 23:10 | Iška |  Články
Prázdnota

Někdo ji pociťuje často, někdo téměř nikdy, záleží na tom, jak moc každý z nás podléhá emocím.

Prázdnota je velmi zvláštní pocit, který dokáže každého opravdu hodně potrápit a otrávit mu den.

Pocit prázdnoty bolí. Je to citelná "hladová díra" v místech našeho srdce, často spojená s pocitem úzkosti.

Prázdnota znamená absenci smyslu života a lásky.

Lidé trpící prázdnotou mají tendence jen tak různě "zabíjet" čas, nic moc je nebaví a jen tak "přežívají". Pocity prázdnoty se mohou však objevit také u lidí, kteří vedou tzv. povrchní život a nedělají to, co je baví.

Spokojený a šťastný člověk nepociťuje prázdnotu. Takovýto člověk vede plnohodnotný život a žije v souladu se svým potencionálem. Vše, co dělá, plně odpovídá jeho osudu a hodnotám, je plně motivovaný.

Někdy se však může stát, že člověk začne pociťovat prázdnotu "z ničeho nic", ikdyž doposud byl spokojený. To může být znak, že je potřeba udělat v životě nějakou změnu, že zkrátka, "je potřeba jít zase o dům dál". Prázdnota se může objevit i v případě syndromu vyhoření.

Nejintenzivněji se prázdnota projevuje ve večerních hodinách, kdy je člověk doma a začne mít čas přemýšlet. Právě v tuto dobu nejvíce bolí všechny rány, zlomená srdce a prázdnota tak vystupuje na povrch.

Prázdnotu není dobré ignorovat. Je to volání naší duše o pomoc, která se nám snaží dát najevo, že není spokojená a že je potřeba udělat nějakou změnu. Možná už jsme "vyrostli" z naší práce a je potřeba najít nějakou novou, možná už nemilujeme svého partnera. Možná je potřeba se odstěhovat do jiného města a začít znovu. Změny do našeho života patří a neměli bychom mít strach je dělat - "Jestli se ti něco nelíbí, zmeň to! Nejsi přece strom." O změnách ale vyjde v blízké době samostatný článek.

Láska.

Je obecně známo, že láska je největší lék v přírodě, a právě v případě prázdnoty v srdci toto platí dvojnásobně. Láska dokáže tuto díru velmi účinně zalepit, bohužel však tuto díru také často způsobuje. Ve společnosti se objevují názory, že poté, co člověk má poprvé zlomené srdce, už vždy hledá jen náplasti na tuto bolest pomocí dalších vztahů. Je to důvod, proč někteří lidé jdou ze vztahu do vztahu a v nevydrží bez partnera? Je tedy možné, že první partner, první velká láska nás navždy ochromila tím, že v nás vytvořila díru, kterou je nutno neustále zalepovat? Láska je lék, ale zároveň také příčina.

Někdy mi to připadá, jako kdyby po vzniku této díru už člověk nebyl nikdy tím samým člověkem. Tato díra tam je po jejím vytvoření napořád, akorát někdy může být "zazáplatovaná". Po vytvoření započíná životní koloběh za honěním záplat a udržením této díry zalepené.

Někteří lidé však žijí i "bez záplaty" a velmi se tak trápí. V tomto případě už se dá možná hovořit i o formě sebetyranství, s nadsázkou řečeno.

"Mladí lidé se snaží prázdnotu vyplňovat, staří se s ní naučí žít" - Mark Z. Danielewski.

Žít s prázdnotou není jednoduché a dokáží to většinou jen ti "silnější" jedinci. Sama nedokážu jasně říct, která z cest je správná - zda tzv. záplatování a nebo žití s bolestí. Obě cesty mají své klady i zápory a pro mě, jako pro člověka, pro kterého není jednoduché začínat hned nový vztah, a který se upíná k lidem až moc, je zkrátka bližší varianta "sebetyranství", tedy nezáplatovat. Tento názor se může lišit od názoru vás ostatních, ale to je normální - to má každý jinak. Pro mě osobně je totiž vidina nové "záplaty" snad ještě bolestivější, neboť už dopředu vidím, že ta "díra" bude nakonec ještě větší. Každý máme holt vlastní cestu a vlastní přesvědčení, jak s prázdnotou bojovat. To však byla jen taková vsuvka a vlastní názor.

V této souvislosti mohu odkázat na články o lásce, sebelásce, platonické lásce a odpuštění.

Prázdnota je jedovatý pocit, který naše tělo otravuje - viz článek o psychosomatice. Já tímto pocitem trpím tehdy, když vím, že jsem v životě udělala něco špatně, dopustila jsem se chyby a něco mi tzv. utíká - zkrátka jsem "sešla z cesty".

Smysl života.

Dalším případem vzniku prázdnoty, mimo nedostatku lásky, je také absence smyslu života. V brzké době na téma smysl života vyjde samostaný článek, momentálně bych ale chtěla napsat alespoň pár řádek.

Pokud někdo nemá smysl života, tak životem jen proplouvá a to je bohužel velmi špatné. Je nutno si uvědomit, že život je dar a úplně všichni jsme tady z nějakého důvodu. Pokud nežijeme v souladu s naším potenciálem a nemáme smysl života, je to projev nedostatku odpovědnosti za svůj život. Mrháme tak vlastním životem pro nic za nic, přitom bysme mohli všichni vést šťastný a plnohodnotný život a třeba i něco velkého dokázat. Pokud nemáte rádi svojí práci, změnte jí! Nic není tak nemožné a těžké, jak se zdá. Zkuste si sednou a napsat si na papír, co vám v životě chybí a co byste museli udělat pro to, abyste byli šťastní.

Jak se zbavit prázdnoty?
  1. Udělejte změnu
  2. Odpusťte
  3. Začněte hodně sportovat
  4. Meditujte
  5. Věnujte se svým pocitům, hledejte příčiny a snažte se je vyřešit.


Jak bojujete s prázdnotou vy? Podělte se o vlastní typy a postřehy v komentářích.
 


Nenávist

24. června 2019 v 9:51 | Iška |  Články
Nenávist

V dnešním článku se chci zabývat nenávistí, a to z lehce psychologického a velmi specifického pohledu.

Nenávist je v literatuře definována jako stav ega, který si přeje zlikvidovat původce, zdroj jeho zármutku nebo neštěstí, dále také jako hluboká a dlouhotrvající intenzivní emoce, která vyjadřuje hněv a nepřátelství ve vztahu k určité osobě, skupině či objektu.

Narozdíl od jiných negativních emocí, je nenávist zpravidla dlouhodobá a i pokud ji srovnáme se závistí a žárlivostí, trvá vždy mnohem déle. Právě z tohoto důvodu ji psychologové velmi často vnímají spíše jako životní postoj člověka.

Nejprve je nutno si uvědomit, že láska a nenávist mají k sobě velmi blízko. O lásce jako takové jsem již psala, a to hned několikrát - viz články láska, platonická láska, sebeláska.

"Láska a nenávist jsou plody toho samého citu a mají k sobě blíže, než dvě lásky nebo dvě nenávisti." - Georges Braque.

Nenávist se označuje také jako opak lásky. Právě proto je tak snadné začít nenávidět člověka, kterého jsme dříve milovali a považovali jsme ho za životního partnera.

Jak vzniká?

Existují tři druhy nenávisti.

1) Nenávist vůči osobě, kterou neznáme.
  • Tato nenávist má původ v tom, že naprosto všichni lidé mají podvědomou touhu po bezpečí a po životě v souladu s ostatními lidmi. To je však naprosto nemožné. Tzv. touha po návratu do dělohy matky. Tato představa stojí na principu odstranění všech překážek a všeho, co je nekompatibilní, aby došlo ke spojení s matkou. Tento princip existuje i ve společnosti, kdy každé minoritní skupiny jsou chápány jako ohrožující a je zde tedy snaha o jejich potlačení. Civilizovaná společnost by však toto neměla dopustit.

  • Dalo by se tedy říci, že v tomto případě nenávist vzniká ze strachu, z obavy, z pocitu ohrožení, ze všeho neznámého a z nejistoty.

    Také právě v tomto druhu nenávisti vznikají politické neshody a problémy, neboť civilizovaná společnost nemůže nenávidět lidi jiné rasy nebo národnosti. Bohužel se tomu tak dnes děje velmi často.

    2) Nenávist vůči osobě, kterou známe.

  • Já se však v tomto článku chci zabývat spíše tímto druhým druhem nenávisti, tedy nenávisti vůči osobě, kterou známe.

    Tento druh lze ještě rozdělit na dva určité poddruhy, a to, jednoduše řečeno, na "dobrou" nenávist a "špatnou" nenávist.

    a) Nenávist totiž nemusí být jen špatná.

    Podle psychologa Earla Hoppera někdy zkrátka není možné a ani vhodné vše vnímat pozitivně a všem všechno odpustit. Naopak by to bylo velmi nežádoucí. Jako příklad lze uvést zneužívání dětí. Děti nechápou, proč byly zneužívané. Mívají také pocit, že je to jejich vina, že udělaly něco špatně apod. Když se psycholog v terapii začne soustředit příliš intenzivně na odpuštění, může těmto dětem naopak spíše ublížit a výsledkem mohou být dokonce stavy úzkosti nebo agrese. Vše zkrátka nelze odpustit a přijmout (vražda, zneužívání, znásilnění apod.).

    Nenávidět ale musíme "správně", protože, jak jsem již mnohokrát psala, všechny emoce se projevují na našem těle, viz článek o Psychosomatice. Nenávist musíme zpracovat a přijmout. Je nutno pochopit, PROČ toho člověka nenávidíme.

    b) Ke "špatné" nenávisti pak řadíme všechny ostatní druhy nenávisti. Ikdyž název "špatná" je jen jakýmsi pracovním názvem. Tento druh nenávisti je negativní. Zrodí se ke člověku, kterého známe, dříve jsme ho třeba měli rádi nebo jsme s ním vycházeli, ale zkrátka se něco stalo a začali jsme se nenávidět. Začneme například nenávidět svého bývalého partnera, který nás podvedl, nebo člověka, který nás zradil. Nenávidět ale můžeme i člověka, kterého známe jen trochu a od začátku nám tzv. "není sympatický". Lidé jsou různorodí a každý vysílá jiné "vlny" a má jiné chemické reakce, a proto není možné, aby se všichni lidé měli rádi. Nikdy nás nebudou mít rádi všichni. To je největší pravda. Bohužel existují lidé, kteří si toto neuvědomují a neustále se snaží všem zavděčit a ve finále nakonec vůbec nežijou život podle sebe. Jakmile si uvědomíme, že nás všichni mít rádi prostě nebudou, začneme žít svobodněji a více podle sebe. Je to náš život, žijme ho podle sebe. O tomto tématu ale budu psát podrobněji zase někdy jindy.

    "Nenávist k ostatním ničí tvou vlastní duši" - Talmud

    Nenávist ke členu rodiny/k blízkému - zvláštním případem je, pokud člověk přirozeně má horší vzah k nějakému členu rodiny nebo jinému blízkému člověku, aniž si uvědomuje nějaký vážnější důvod, nebo například pokud mají naprosto odlišnou životní filozofii a pohled na svět. Pokud nenávidíme někoho v rodině, může být problém hlubší, až karmický. Tento člověk nám mohl nějak ublížit, něco neodpustitelného nám udělat, manipulovat, a velmi tak ovlivnit náš život. Někdy se také nenávidí lidé, kteří jsou "velmi stejní" a ono "zrcadlo" a jim nelíbí a nemohou se tzv. "vystát" - to je právě nejčastěji v rodinách (ale může to být i jinde). Rodiče/prarodiče tak například mají určité požadavky, nároky, názory, dělají určité věci a jejich dospělé děti nebo praděti je mohou až začít nenávidět, protože někdy vzájemné soužití a kooperace s rozdílními lidmi a generace není jednoduchá. Někdy člověk nenávidí někoho jen proto, že prostě vidí, že je stejný, jako on a "nechce tak dopadnout", bojí se, že genům nezabrání a s tím člověkem v rodině prostě kvůli tomu nemá dobré vztahy. V rodinách je nenávist skutečně velmi častným tématem. Budu na toto téma psát speciálně samostatný článek, protože ho sama v sobě řeším.

    3) Nenávist vůči sobě samému.

  • Asi nejhorším druhem nenávisti je nenávidění sebe. Člověk se začne nenávidět, když má nedostatek sebelásky a sebedůvěry, když si v průběhu života vytvoří spoustu komplexů, závidí druhým, žárlí a není spokojen s tím, co on sám má. Zpravidla tento člověk není schopen jít si za tím, co chce. Žije život, který vlastně není jeho. Tento člověk "selže" ve všem, co dělá. Nemá rád svoje tělo, je sám a na ostatní lidi působí velmi negativně. Tento bod velmi souvisí s již napsaným článkem na téma Sebeláska. Pokud se člověk nemá rád, nemůže očekávat, aby ho měli rádi také ostatní. Nenávidění sebe samého je považováno za hřích, neboť náš život je dar. Naše tělo je náš chrám a, jak jsem již psala v jiných článcích, jiné tělo nikdy mít nebudeme. Jsme v tomto hmotném světě v tomto těle a jeho prostřednictvím můžeme konat. Pokud se nenávidíme, nevážíme si daru, který nám byl v podobě života na této zemi dán. Není ničí chyba, že něco v životě nemáme nebo že nám něco nejde. To je pouze výsledek naší negativity a naší nedostatečné snahy. Co tahle místo nenávisti k sobě přijmout odpovědnost za svůj život a začít na sobě pracovat? Sebe a své tělo musíme mít rádi, musíme se o sebe starat a pečovat o své fyzické i duševní zdraví.

    "Nenávist je zastydlý hněv." - Cicero

    Jak nenávist zpracovat?

    Nenávist lze zpracovat stejně, jako jiné negativní emoce.

    1) Uvědomte si tuto negativní emoci a řádně si ji definujte. Zjistěte, PROČ nenávist cítíte a ke komu konkrétně.
    2) Přijměte tuto emoci. Člověka netvoří jen jeho pozitivní emoce, ale soubor všech jeho emocí, tedy i těch negativních. I negativní emoce jsou součástí nás, a proto není vůbec dobré je ignorovat a odmítat je. Přijměte je.
    3) Prodýchtejte celé své tělo, zaměřte se na sebe.
    4) Pokud je to možné a žádoucí - odpustťe (v případě tzv. "špatné" nenávisti).
    5) Pokud odpuštění není možné, přijměte skutečnost, že někoho nenávidíte. Berte to jako fakt, kterým ale není nutné se zaobírat 30x denně. Vezměte to prostě jako skutečnost, se kterou nelze nic udělat. Zbytečně v sobě nevyvolávejte opakovanou bolest a úzkost, protože tam, kam zaměřujete pozornost, tam to roste. Když v sobě nenávist budete krmit, tak tím stejně budete škodit jen sami sobě. Začněte znovu se životem bez tohoto člověka.
    6) Svěřte se někomu, vypište se z toho. Sdílená radost je dvojnásobná radost, sdílené neštěstí je poloviční neštěstí. Když se někomu se svou nenávistí svěříte, třeba vám pomůže tuto emoci zpracovat nebo přijmout. Pochopí vás a vy se budete cítit líp.
    7) Není ostuda vyhledat odbornou pomoct, a to zvláště v nenávisti k sobě.


V komentářích se můžete podělit o své typy a triky, jak zpracovat nenávist a o své názory :) budu jenom ráda.

Úzkost

22. června 2019 v 10:03 | Iška |  Články
Úzkost
Žádný pocit nemáme jen tak. Pokud se někdo začně cítit úzkostně, tak to má nějaký důvod. Znamená to, že něco prostě není v pořádku.

Čas od času tento pocit zažívají naprosto všichni a k životu patří, problém však nastává, když je tento pocit na denním pořádku.

nepříjemný pocit na srdci, pocit prázdnoty, strach, tušení, že je něco špatně, něco nás tíží a neschopnost se přes to přenést, to všechno je ÚZKOST.

Úzkost je emoce (stejně jako stres). V určitých situacích jsou velmi důležité, neboť pomáhají se dostatečně koncentrovat a "podat co nejlepší výkon" - například při zkoušce apod. V přírodě zase například úzkost a stres pomáhají přežít.

Špatná úzkost, které je ale příliš moc naopak škodí.

Jeden ze způsobů vzniku úzkosti je strach. Úzkost člověka paralyzuje a velmi otravuje jeho tělo. V této souvislosti mohu odkázat na článek o Psychosomatice, ve kterém jasně kladu důraz na důležitost péče o naše tělo a nepodceňování toho, co nám naše tělo říká.

S velmi častou úzkostí jsou následně spojeny další problémy, jako rozvíjející se deprese a různé úzkostné poruchy, proto je důležité tento pocit nepodčenovat a pracovat na jeho odstranění.

Život je krátký a nemá smysl se trápit, a právě úzkost dokáže člověka pěkně potrápit. Člověk, který pociťuje kvůli něčemu úzkost je najednou ochromen ve všech oblastech svého života a nikoli jen v té jedné - viz článek Domeček z karet. Takový člověk například při práci není schopen odvádět stoprocentní výkon, protože někde v koutku hlavy mu pořád bude blikat kontrolka a na srdci bude pořád mít ten naprosto nesnesitelný pocit tíhy či naopak prázdnoty.

Úzkost přitom vznikne tak rychle. Stačí, aby se objevil problém nebo aby něco nevyšlo tak, jak si přejeme. Mnohdy také stačí vidět svého idola s jiným partnerem a hned je ona nepříjemná emoce na světe - viz článek Platonická láska. Úzkost vznikne i když v zaměstání uděláme chybu a "čekáme", až se na ní přijde.

Úzkost je potřeba z p r a c o v a t .

Pokud ji ignorujeme a zkrátka jen vyčkáváme, až vyšumí, neděláme dobře, protože se dříve nebo později zase objeví. Úzkostně se cítíme z nějakého důvodu. Dokud neodstraníme nebo nevyřešíme ten důvod/problém, tak se tak budeme cítit opakovaně a většinou hůř a hůř.

Úzkosti se tedy musíme postavit čelem.

Jak pracovat s úzkostí?
  1. Přijměte fakt, kvůli kterému se cítíte úzkostně nebo začněte aktivně pracovat na tom, aby se něco změnilo.
  • Úzkostně se velmi často cítí lidé, kteří jsou v životě s něčím nespokojení. U takových lidí úzkost plyne z mnoha jiných emocí, jako jsou již zmiňovaný strach, ale i žárlivost, závist, neopětovaná láska a nenaplněné touhy. Tito lidé po něčem touží, ale většinou pro to nic nedělají. Následně mají deprese a pociťují úzkost, když vidí, že jiní lidé jsou spokojení a snadno dosahují toho, o čem sní.
2) Dýchejte.
  • Na úzkost je dobré pořádně dýchat. Hezky z hluboka a do břicha.
3) Sport.
  • Endorfiny, to je záchrana prakticky na každou negativní emoci. Zkrátka sportujte, zkuste jógu, ta je dobrá i na to dýchání, ale jakýkoliv jiný sport je přínosný.
4) Eliminujte škodlivé elementy a spouštěče úzkosti.
  • Vše, co vám tento negativní pocit způsobuje, tak odstraňte ze svého života - smažte fotky, odstraňte si z facebooku potřebné lidi, změnte práci, vypněte si socální sítě. Můžete vyměnit okruh lidí. Vyčistěte si hlavu, svěřte se někomu, vypovídejte se z toho. Buďte na sebe v tomto bodu přísní. Odstraňte prostě všechno - ze sebe i ze svého okolí.
5) Životní styl.
- Obecně je známo, že člověk, který má dobrý životní styl - stravuje se zdravě a sportuje, tak má mnohem míň negativních pocitů. Omezte alkohol. Alkohol úzkost velmi podporuje a rozšiřuje.

"Tvá nespokojenost a úzkost pramení z toho, že neposloucháš svou duši."- Walsch

Podle východních ideologií má úzkost svůj původ v nenaplněných snech a touhách. Podle těchto směrů nejlepším lékem na úzkost (anxiety) je neustálé následování vlastních snů a sledování vlastního srdce. Je zde potřeba "pozitivní" sobectví a zkrátka jít si za tím, co chceme!

Nejvíce pociťují úzkost lidé, kterým okolí (typicky rodiče) neustále organizují život a říkají jím, co mají dělat. Tito lidé se tak cítí manipulování a "bez vlastního hlasu" a možnosti volby a úzkost je jakýsi alarm, kterým jim tělo dává najedo, že je nutno udělat něco jinak.

Ve většině případů takovéto dítě opouští své rodiče na druhý konec republiky a v dospělosti si velmi ohlídá, aby s těmito "manipulátory" přišlo do styku co nejméně.

Nicméně tito lidé se často dostanou do smyčky "utíkání" a tzv. negativního sobectví, neboť často začnou myslet jen na sebe a "vynahrazovat" si to období manipulace. Začnou se drát za úspěchem a jít pořád a pořád dopředu. O tomto jsem již psala v článku o Sobectví.
Právě tito lidé, ve kterých tento druh úzkosti nejprve, dle mého názoru, musí tuto emoci zpracovat, jinak se mohou objevit i jiné problémy, jako například syndrom vyhoření.


Jaký máte názor na úzkost vy? Jak zpracováváte úzkost vy? Kdy pociťujete úzkost? Podělte se anonymně v komentářích.

Sebeláska

20. června 2019 v 11:01 | Iška |  Články
Sebeláska
aneb když chceš být milován, musíš nejprve milovat sebe

Pravděpodobně nejdůležitějším druhem lásky je sebeláska. O lásce obecně jsem psala již v minulosti - viz článek o lásce.

Nedostatek sebelásky dokáže velmi znepříjemnit a otrávit život, neboť člověk, který má nízké sebevědomí a nemá se rád nikdy nebude žít plnohodnotný život a nikdy si nebude naplno užívat všech možností a darů, které mu život poskytuje a umožňuje.

Pod pojmem sebeláska rozumíme lásku k sobě samému. Ne nadarmo se říká, "kdo chce být milován, musí nejprve milovat sám sebe".

Pokud se člověk nemá rád, vyzařuje z něho nespokojenost a všechny ostatní od sebe takto odrazuje. Kdo by také miloval člověka, který ani sám sebe nedokáže mít rád. Sebeláska je naprostý základ!

"Sebeláska je jedinou láskou na celý život." - Oscar Wilde

V této souvislosti bych také ráda odkázala na článek JÁ.

Uvědomme si, že my jsme to, co jsme. Nikdy nikým jiným nebudeme. Naše tělo je náš chrám, ve kterém žije naše duše a podle toho, jak se o naše tělo a o sebe staráme, tak se cítíme. Když někdo sám sebe nenávidí, sám své tělo otravuje jedem, který se hluboko v jeho buňkách ukládá a dále se rozšiřuje. Nenávist k sobě samému se dříve nebo později na těle projeví formou různých problémů či nemocí.


Sebeláska je přece již od pradávna označována za nejlepší medicínu.

Nedostatek sebelásky je výsledkem dlouhodobě nízkého sebevědomí, které má mnohdy svůj původ již v dětství.

O sebevědomí vyjde v blízké budoucnosti samostatný článek.

Co je to sebeláska?

Sebeláska v sobě obsahuje jednak lásku ke svému fyzickému tělu, lásku ke své mysli, ke své duši a vnitřnímu JÁ a jednak lásku ke své bytosti jako celku (včetně svých silných a slabých stránek). Zároveň obsahuje také samu lásku k životu.

Sebeláska je bezpodmínečné přijetí sebe sama, se vším, co k nám patří. Člověk, který se má rád si na sebe neklade nepřiměřené nároky a následně se netrestá za jejich nesplnění. Jak se chováme k sobě, tak se budou ostatní chovat k nám. Člověk, který se má rád o sobě nikdy nebude mluvit špatně. Vždycky na sebe bude nahlížet s vlídností a láskou. Bude se o sebe starat a snažit se, aby se cítil dobře. Takovýto člověk se nebude zdržovat ve společnosti lidí, kteří jsou na něho zlí, ubližují mu nebo mu nějakým způsobem škodí. Tento člověk ví, co je pro něho dobrý, jakou má hodnotu, umí si vědomě vybírat a vyzařuje z něho energická a sexy energie.

Dá se říct, že takovýto člověk bude do určité míry tzv. "pozitivně" sobecký - viz článek o Sobectví.

Sebeláska ale není sobectví! - To ostatně vyplývá již z citátu německého filozofa a psychologa Ericha Formma "Sobeckost a sebeláska zdaleka nejsou totéž, naopak jsou to protiklady. Sobecký člověk se nemiluje přílit, nýbrž příliš málo. Ve skutečnosti se nenávidí."

Člověk, který se nemá rád.

Jak takového člověka poznáme? Tento člověk je velmi negativní - negativně mluví o sobě i o lidech kolem sebe. Sám o sobě se vyjadřuje velmi hrubě, pohrdavě a žárlí - viz článek o žárlivosti.

Mrhá drahoceným časem nicneděláním.

Nemá mnoho zájmů. Klade na sebe nebo na okolí nepřiměřené nároky, trestá se za neúspěch. Nevěří si, podceňuje se, může být obětí šikany, neumí přijmout kompliment, neumí dávat najevo emoce a nemá dostatek energie apod.

Sebeláska je celoživotní proces. Nelze se ze dne na den rozhodnout, "budu se mít rád(a)" a tím to končí. Sebelásku si člověk v sobě musí vybudovat, pokud jí v sobě nemáme již od dětství - jako tomu v mnoha případech v dnešní době je. Sebeláska je práce na sobě.

Jak se začít mít rád(a)?
  1. Přijměte se. - Přijměte se takoví, jací jste! Všichni jsme jedineční. Nikdo na světě není stejný, jako my! Jsme naprosté unikum a každý jsme dobrý v něčem jiném. Začněte dělat to, v čem jste dobří - pokud vám to pomůže, změňte práci a začněte dělat to, co vám jde a co vás baví.
  2. Pište si každý den seznam alespoň 3 věcí, které se vám ten den povedli a za které jste vděční. - Toto vám pomůže nasměrovat vaši pozornost pozitivním směrem a již po měsíci uvidíte, že máte lepší náladu.
  3. Starejte se o sebe, udělejte si radost. - Zajděte si na masáž, sportujte, kupte si něco hezkého na sebe.
  4. Najděte si nějaký zájem, koníček. - Začněte něco nového, začněte se učit nový jazyk, přečtěte si nějakou dobrou knížku, cestujte.
  5. Zpracujte negativní emoce. - Proč se nemáte rádi? Najděte si místo, kde vás nebude nikdo rušit a kde na sebe budete mít čas a ponořte se hluboko do sebe. Proč se nemáte rádi? Kde je ten problém? Snažte se to pojmenovat a vypsat na papír. Následně zkuste daný problém vyřešit a zpracovat.
  6. Sepište 30 věcí, které se vám v životě povedly a tento seznam noste v peněžce a každý den se na něj podívejte.

  • o další typy se můžete podělit v komentářích.

Stalking

18. června 2019 v 9:22 | Iška |  Články
Stalking
- nevhodné sledování určité osoby a jiné obtěžování

V tomto článku se nezabývám stalkingem, jakožto trestným činem, ale jeho psychologickými aspekty a zamyšlením nad příčinami a důsledky. Stalking ve své pravé podobě je velmi nebezpečný a dlouhodobě řešeným problémem.

Já zde však především hovořím o té "mírnější formě", která se však v běžné mluvě také označuje jako stalking.

Jako stalkera označujeme osobu, která má neustálou potřebu sledovat určitou osobu a získávat o ní všechny informace, a to i přesto, že to druhou osobu obtěžuje.

Klasický stalking může mít různé formy:

a) osobní vztahy (partner, náhodná známost, soused),

b) pracovní vztahy,

c) mediálně zprostředkované vztahy,

d) cyberstalking (pomocí internetu a sociálních sítí),

e) přes třetí osobu

Typy stalkerů:

a) Již dříve odmítnutý stalker (například expřítel). Tento člověk touží po obnovení původního vztahu.

b) Hledač intimity. Cílem tohoto stalkera je mít vztah s osobou, kterou si vybral. Může jít například o platonickou lásku nebo nějakého podobného idola, celebritu apod. Tito stalkeři jsou ve většině případů velmi znudění lidé s velmi prázdným životem, kteří tak mají tendenci ulpívat se k cizím lidem, kteří se jim líbí.

c) Nezpůsobilý rytíř. Tento stalker nemá zájem o intimitu ani vztah, ale jeho cílem je jednorázové rande nebo sexuální schůzka. Rytíř chce svou oběť "dobít" a jít zase dál.

d) Zlostný pronásledovatel. V tomto případě se pronásledovatel cítí zraněný a ublížený. Má pocit, že mu jeho oběť nějakým způsobem ublížila. Svou bolest si kompenzuje nejčastěji pomocí vyhrožování, která mu přináší satisfakci. Jde mu o kontrolu nad obětí.

e) Predátorský pronásledovatel. Tento stalker je velmi nebezpečný, neboť je pro něj typické jeho útočné a agresivní chování. Má systematický postup, sbírá informace o své oběti a fantazíruje o útoku na ni.

Do té vážné formy stalkingu se dostanou ty nejzoufalejší případy. V běžném životě se však mnohem častěji vyskytují takoví ti, "neškodní" stalkeři, kteří sice nijak neubližují, jejich sledování si většinou ani lidé nevšimnou, ale i přesto se jedná o patologický jev.

Expřítel. Jedním z nejčastějších případů stalkingu je sledování bývalého přítele/přítelkyně. Expřítel, který se s rozchodem nesmířil má tendence neustále sledovat sociální sítě svého expartnera a neustále "kontrolovat", zda už si náhodou nenašel partnera jiného. Ve své podstatě to je neškodná forma stalkingu, nicméně pro samotného stalkera je to velice škodlivé, protože takový člověk sám sobě neustále pořád dokola ubližuje. Místo toho, aby zapomínal a snažil se po rozchodu jít dál, má onu osobu pořád na očích a ještě sleduje případně její nový vztah a trápí se dál. Takovýto stalker pak může upadnout i do depresí a může pociťovat stavy úzkosti, protože vidí, že jeho partner se z nevydařeného vztahu již dávno vzpamatoval, zatímco on žije v minulosti a stále očekává návrat. Tato forma stalkingu je tedy pravděpodobně více nebezpečná pro samotného stalkera. Může to trvat několik let, ale ve většině případů to "přejde" - a to ve chvíli, kdy se stalker upne zase na někoho jiného.

Idol. Sledování idola na sociálních sítích, který "ani neví, že dotyčný stalker existuje" opět velmi souvisí s tématem Platonická láska, o které jsem již psala. Stalker má zájem navázat s touto osobou vztah, líbí se mu, a tak zjišťuje o té osobě všechny informace, sleduje jí, ví o ní všechno … nicméně opět může nakonec být nejvíce zklamaný právě sám stalker, a to když "vystalkuje" něco, co nechtěl vidět - například zjistí, že idol již partnera má.

Příčiny stalkingu. Stalkerem se člověk nerodí, stalkerem se stáváme.

Stalkerem se může stát v průběhu života prakticky každý, pokud nemá dostatečně zdravé sebevědomí. Zdravě sebevědomý člověk nikdy nikoho nebude stalkovat, nikdy nebude sedět u počítače v depresi, že se jiní lidé mají líp. O sebevědomí budu psát samostatný článek.

Stalker má STRACH. Strach, že v životě něco propásne, že mu něco uteče, že skončí sám. Stalker si myslí, že ostatní lidé mají něco lepšího. Stalker má potřebu mít o sledovaných osobách informace. Stalker lidem často závidí.

Stalkerství v této podobě může trvat u člověka mnoho let a třeba i až do konce života. Nejvíc skutečně trpí sám stalker, pokud se jeho stalking nestane tak závažným, že se "přehoupne" do té nebezpečné formy a nezačne svého vyvoleného obtěžovat. Stalker je často zoufalý člověk, který žije minulostí (v případě stalkera expřítele) nebo naopak ve svých fantaziích (pokud je obětí idol).

JSEM STALKER.

Pokud se z vás stal stalker, nevěšte hlavu. Jak jsem již psala, může se to v průběhu života a ve sletu různých událostí stát každému. A přiznejme si, občas "stalkujeme" všichni.

Důležité ale je, pokud se to nějakou dobu opakuje, a pokud zjistíme, že když chvilku něčí profil na instagramu nesledujeme a začneme pociťovat úzkost a napětí s obavou, že se "určitě událo něco důležitého", je nutno se tomu postavit čelem a aktivně proti tomu bojovat.
  1. buďte silní a udělejte rozhodnutí, že s tím chcete skončit,
  2. uvědomte si svůj problém,
  3. ponořte se do své hloubi a zjistěte, proč to děláte,
  4. zablokujte si onu osobu jednou pro vždy na všech sociálních sítích,
  5. odpusťte sobě i té osobě - viz. článek o odpuštění,
  6. najděte si nějaký koníček, začněte dělat něco pro sebe, pro své zdraví, zkuste něco nového,
  7. není ostuda vyhledat odbornou pomoc,
  8. vypište se ze svých pocitů,
  9. buďte trpěliví a pracujte na svém sebevědomí.

Pokud jste již v sobě stalkerství potlačili, můžete se v komentářích podělit o svůj návod jak na to :)

MÁM STALKERA.

Pokud naopak bojujete s tím, že vás dlouhodobě někdo sleduje, píše vám a vás to už obtěžuje, máte následující možnosti:
  1. vyhledejte pomoc,
  2. zablokujte si osobu na všech sociálních sitích,
  3. nedávejte osobě žádné podněty k tomu, aby na vás žárlila, neprovokujte :)
  4. pořádně si s osobou promluvte.


Budu ráda, když odpovíte na dnešní anketu a když se v komentářích podělíte o své názory.

Sobectví

16. června 2019 v 12:41 | Iška |  Články

Sobectví
(Egoismus)
Poslední dobou v mém okolí přibývají lidé, kteří "myslí jen na sebe" a jdou tzv. "přes mrtvoly".

Sobectví je definováno jako sledování vlastního zájmu, a to třeba i na úkor druhých.

Sobecký člověk se nezajímá o to, co jeho záměr způsobí druhým lidem, důležité je pro něj dosažení vlastního blaha a pocit úspěchu.

Sobecký člověk je zvyklý jen brát a málokdy dokáže ve vztahu něco dávat na oplátku. Nemá potřebu se omlouvat, nemá zájem o spokojenost druhého, ale primárně hledí sám na sebe. Lidi kolem sebe vnímá zkrátka jako cestu ke svému cílu, a jakmile tohoto cíle dosáhne, člověka hned vymění za jiného. Tento druh sobectví se označuje jako "negativní sobectví".

Sobec si je jistý, že je vyjímečný a že má jedinečné schopnosti a dovednosti. Je si velmi dobře vědom toho, co chce. Předpokládá, že se vše bude točit jen kolem něj.

Sobce poznáme především podle toho, že prakticky vůbec nebo jen velmi málo dokáže naslouchat druhým, nejlíp se cítí, když může mluvit o sobě. Skáče lidem do řeči, manipuluje a upřednosťnuje zájmy své nad zájmy všech ostatních.

Obecně se sobectví ve své čisté podobě vyskytuje více u mužů, než u žen.

Sobecký člověk má ve své podstatě a nitru strach a tak má tendence jít přes mrtvoly a za každou cenu všeho ihned v co nejkratší době dosáhnout, aby sebe co nejlépe a nejrychleji zabezpečil, aby co nejrychleji uspěl a byl slavný a šťastnější. Výsledkem však je neustálý kolotoč, neboť po dosažení jednoho cíle bude zpravidla vyžadovat další cíl.

Sobectví velmi úzce souvisí také se sebeláskou, na kterou bude napsán samostatný článek. Prozatím lze odkázat na články o motivaci a lásce.

"Stouplo ti ego" … často nastává situace, že poté, co člověk v něčem uspěje, zalíbí se mu tento pocit a začne toužit po dalším a dalším úspěchu a obdivu. Sobectví se tak v člověku může vyskytnout i v průběhu života a nemusí trvat celý život.

Každý má rád pocit úspěchu a obdivu a některým lidem to zkrátka "stoupne do hlavy" a začnou pro tento pocit žít a vyhledávat ho. Toto jsou pak následně příklady manželství, která po letech krachují, protože manžel se najednou věnuje už jen práci a vydělávání dalších a dalších miliónů.

Tento člověk se prakticky změní před očima svých nejbližších. Najednou už nedokáže mluvit o ničem jiném, než o tom, co dokázal, co plánuje, jak ho všichni obdivujou a jaký bude jeho příští úspěch. Následovat může také (lehké) opovržení lidmi, kteří toho oproti němu "dokázali míň". Pro okolí, které ho dříve podporovalo a bylo na něj pyšné najednou začne být až otravné neustále poslouchat jeho ódu na úspěch.

Každý tímto způsobem sobecký člověk se však dříve nebo později spálí a většinou se ze svých chyb poučí. Na to si holt každý musí přijít sám. Nejvíce se toto stává u lidí, kteří například jako první v rodině v nějaké oblasti uspěli a tím tak sami sebe utvrzují, že jsou vyjímeční.

Naopak Pozitivní sobectví je jakási nutná míra angažovanosti vůči svému životu, kterou by každý měl vynaložit. Často se nazývá také jako ambice (na toto téma vyjde samostatný článek). Do určité míry je dobré být "sobecký" a jít si za svými sny.

Pokud totiž člověk jen proplouvá životem a nejde si za svými sny, může jít o člověka určitým způsobem zablokovaného, který nemá možná nemá dostatek odpovědnosti za svůj život. Je nutno si uvědomit, že všichni na tomhle světě jsme z nějakého důvodu a měli bychom se tak snažit zjistit svůj potenciál a naplňovat ho.

Vše je ale nutno činit s mírou a neubližovat tak druhým lidem, protože pak už by šlo právě o ono negativní sobectví.

Zablokovaní lidé často vědí, co by je v životě bavilo, ví, co chtějí, ale zkrátka NEDOKÁŽOU si za tím jít. Tito lidé mají strach. Bojí se udělat krok dopředu a začít nějaký nový projekt, naučit se něco nového, skončit v práci a začít dělat to, co je baví. Mají strach rozejít se s partnerem nebo přestěhovat se do nového města, a tak raději stále setrvávají ve své zóně komfortu, a to ikdyž jsou nešťastní.

Tohle však lze označit za mrhání životem. Život je o překonávání překážek a o tom se vyvíjet a zkoušet nové věci. Buďme tedy více sobečtí a jděme si za svými sny.

Mám známou, která je strašně moc nešťastná ve svém životě. Nemá přítele, má práci, která jí nebaví a přitom je to hezká a chytrá holka. Ona ale neumí pro své štěstí vůbec nic udělat. Je to taková ta hodná holka, která poradí a pomůže všem okolo, ale sama pro sebe prostě nic udělat neumí. Když se jí někdo líbí, neumí mu to dát najevo, když chce nějakou práci, řekne, že je moc těžký se tam dostat, místo toho, aby to alespoň zkusila.

Topí se ve vlastních depresích a mrhá tak svým cenným životem. Těmto lidem pak opravdu není pomoci. Přitom stačí začít krok po kroku, step by step. Stanovit si třeba jen malé cíle a každý den udělat malý krůček za tím, co chceme.

Problém navíc je, že takto rezignovaní lidé se často stávají nástrojem právě oněch "negativně" sobeckých lidí, kteří je na své cestě za úspěchem využívají a dále z nich vysávají energii.

Chcete lepší práci? Napište si výborný životopis a každý den ho rozešlete alespoň 3 firmám.

Chcete najít partnera? Uzavřete sami se sebou výzvu, že každý den oslovíte alespoň 3 osoby opačného pohlaví.

Je jedno, co chcete a jaký máte cíl, ale na všem se dá pracovat a všichni bysme měli se naučit být v této míře sobečtější a jen nesedět doma a nečekat, že láska našeho života zaklepe na dveře. Existuje přece zákon akce a reakce. A když tedy vyšleme nějakou energii, nějaká odezva určitě přijde … pokud ale nic neuděláme, nevyšleme energii, nic se nestane a na lásku života tak budeme čekat až do smrti.

Vezměte odpovědnost za svůj život do vlastních rukou.

It's time to be a little more selfish!!!


ZÁVIST

17. dubna 2019 v 16:22 | Iška |  Články
ZÁVIST

Ihned po zveřejnění článku na téma Žárlivost jsem věděla, že budu muset napsat i o závisti, neboť tato témata spolu bezprostředně souvisí, navíc ještě společně s nenávistí tvoří emoce, které existují společně vedle sebe.

V České republice je závist velmi častá emoce, jelikož Češi jsou obecně považováni za národ, který hodně závidí.

Z náboženského hlediska je závist považována za hřích. Opakem závisti je přejícnost.

Pokud bysme si chtěli tuto emoci nějak definovat, bylo by to možné například takto: je to emoce, která se zakládá na touze po něčem, co má někdo jiný, a snaze získat předmět této touhy, či druhého o to připravit, někdy i za cenu zavrženíhodných činů. (Wikipedie)

Závist vzniká, pokud je člověk nespokojený se svým vlastním životem. Takový člověk neustále vidí, že ti druzí mají něco lepšího. Opět si můžeme připomenout citát, že sousedova zahrada se zdá vždy zelenější. Závistivý člověk pociťuje úzkost, nenávist a žárlivost. Tyto pocity často nemohou existovat jeden bez druhého, proto možná v tomto článku budu opakovat věci, které jsem už řekla v článku o Žárlivosti.

Jak se závist pozná?

Závistivý člověk mluví ošklivě o ostatních lidech. Pokud v jeho okolí někdo uspěje, závistivý člověk se jeho úspěch bude snažit "zmenšit" a "zlehčit", například slovy, že "to přece nic není" nebo že "měl jenom šťěstí" apod. Závistiví lidé umí být velice zákeřní a opravdu velice škodit. Často šíří mylné informace o úspěšném člověku, nebo se snaží strhnout pozornost na sebe.

Ve skutečnosti ale tito lidí nejvíce škodí sami sobě!

Co to ve skutečnosti znamená?

Ve skutečnosti se tito lidé cítí velmi nespokojení, zklamaní, ohrožení a mají nízké sebevědomí. Může se jednat o lidi, kteří utrpěli syndrom vyhoření (viz článek o Motivaci) a nebo jsou v životě ztraceni, nepodařilo se jim dosáhnout svých cílů, zatímco "všem ostatním" kolem nich se daří. Takoví lidé mohou být třeba i "zelení závistí".
V některých naukách je závist považována za nemoc. Nemoc duše. Nehledně na to, že negativní emoce mohou způsobit vážné nemoci (viz článek o Psychosomatice), závist člověka otráví a vysává z něj veškerou energii. Závistiví člověk tak sedí doma, říká si, jak je život nespravedlivý, že všichni okolo jsou úspěšní a mrhá tak vlastním životem a potenciálem.

Nezapomeňte, že všechno je v naší hlavě a tudíž na to, na co myslíme, tím se stáváme. Pokud si do hlavy pustíme závislost, zaplaví se naše tělo negativníma myšlenkama a náš život se začne měnit … nemusíme si změny všimnou hned, ale dostaví se.

Reakce na závist. (NĚKDO MI ZÁVIDÍ).

S takovými lidmi nemá cenu bojovat, neboť tihle lidi mají dost problémů sami se sebou. Ve skutečnosti to vlastně vůbec není o vás, tihle lidé obecně závisí všem a všechno.

Donald Trump v jednom rozhovoru řekl, že závist loserů je pro něj vyznamenání. Zároveň jejich škodolibá radost v době, kdy se mu nedařilo, byla mu dopingem ve smyslu: "Jen počkej, zajíci!"

Závist může tedy určitý typ lidí i vymotivovat k ještě lepším výkonům a ukázat jim ještě lepší výkony. Jiní lidé se pustí do boje a začnou se hájit a dohadovat se s těmito lidmi, ale to je opravdu naprosto zbytečné. Akorát tím začneme "uspokojovat" jejich potřebu ventilovat negativní emoce, protože jím budeme dávat svojí pozornost. A pozor!!! - kam zaměřujeme pozornost, tam to roste - závistivci by tak mohli otrávit i nás!

ZÁVIDÍM.

Závidíte někomu? Zkuste si udělat volný večer a sepsat na papír všechny důvody, proč závidíte a těmto důvodům se pak postavte čelem a do posledního je zpracujte.

Každé ráno a večer si říkejte pozitivní afirmace a vděčnosti a obraťte pozornost na svůj život. Na sebe. Začněte od začátku. Velký úspěch je uvědomit si tuto emoci a rozhodnout se se závistí přestat. Prostě se tomu postavte a začněte pomalu. Uvědomte si, že vy jste tvůrcem svého života a všechno, co máte nebo nemáte je tak proto, že jste to vy tak (ne)udělali.

Doslechla jsem se ještě o druhém způsobu, jak se negativních emocí zbavit - a to konfrontovat je.

Prostě je prožijte naplno, poddejte se jim "vyzáviďte se". Udělejte si volný den, někam se zavřete a prostě to ze sebe vypusťe. Pořádně si zazáviďte, vyzáviďte se tak moc, aby už nic nezbylo. Tato metoda je pro odvážnější lidi, ale může fungovat.

Negativní emoce se výborně řeší na tzv. terapii tmou. I já se tuto terapii chystám podstoupit v brzké době (v souvislosti s jinými problémy), a tak o tom napíšu potom článek.

Velkým lékem na závist je samozřejmě také LÁSKA a SEBELÁSKA. O lásce jsem sice už článek psala - zde - ale trochu z jiného pohledu. O sebelásce a lásce v pozitivním smyslu teprve psát budu.

A je potřeba v rámci "odzávidění se" omezit sociální sítě, protože ty jsou velkým zdrojem pro závist, jelikož tam jsou přeci "všichni" šťastní a úspěšní! (viz článek OFFLINE)

DOBRÁ ZÁVIST.

"Závidim ti, že už máš tu zkoušku za sebou!", "Závidim ti ty krásné vlasy." "Závidim ti, že máš tak ohleduplného přítele.", v těchto případech lidé ve skutečnosti nezávidí, ale spíše si ulevují nebo konstatují. Existuje tedy i pozitivní závist, která je v podstatě neškodná.

Naopak! Pozitivní závist může některý lidi i motivovat k tomu, aby "TO KONEČNĚ TAKY UDĚLALI, KDYŽ TO PŘECE ZVLÁDL I ON!!"

PŘEJÍCNOST

Jakmile začneme člověku úspěch přát, i náš život se začne zlepšovat. Mě osobně hodně ovlivnilo rčení: "PŘEJ A BUDE TI PŘÁNO".
Když si ho budete říkat každý den, a přijmete ho jako afirmaci například ráno během čištění zubů, budete mít stále na paměti, že i na vás se s úspěchem a vašimi sny dostane. Všechno je to ve skutečnosti jenom velký životní test trpělivosti a toho, jací vlastně jste.

Charakter člověka se pozná podle toho, jak se je trpělivý, když nemá nic a jak se chová, když už má všechno.

FLOW

15. dubna 2019 v 8:25 | Iška |  Články
F L O W

Znáte takový ten pocit, kdy se do nějaké věci tak ponoříte, že čas plyne jako voda a všechno vám jde hezky od ruky?

Není to náhoda! Tento stav se odborně označuje jako "flow", nebo-li proudit, téci, plynout a nejvíce se tento pojem používá v pozitivní psychologii. Jako první ho zkoumal maďarský psycholog Mihaly Csikszentmihalyi. Jedná se o stav naprosto dokonalé koncentrace, kdy se do činnosti tak ponoříte, že nic jiného kolem sebe nevnímáte. Najednou neexistují žádné vaše problémy ani jiné vnější okolnosti. Osm hodin vám uteče jako hodina aniž byste to nějak více zaregistrovali.

Sportovci tento stav označují slovem "zóna", ale je to v podstatě to samé.

Flow funguje na dvou základních podstatách. První kategorii tvoří naše znalosti a dovednosti, které jsme během našeho života získali. Druhou pak úkol, který máme před sebou.

V případě, že budeme mít před sebou úkol velmi náročný, na který nemáme potřebné znalosti, budeme ve stresu a nebude to pro nás příjemný zážitek. Čas se potáhne. V opačném případě, tedy pokud se ujmeme lehké práce, můžeme se potýkat s nudou a čas opět nebude plynout.

Flow je stav, kdy dosáhneme zlatého středu, tedy souměrnosti mezi činností a našimi znalostmi. Činnost nás zároveň musí bavit, aby nedošlo k apatii.

Existují dva druhy tohoto stavu, a to "běžný" flow a tvořivý flow.

"Běžný" flow je uveden v uvozovkách, protože žádný takový proudivý stav nemůže být považován za běžný, stále se v tomto stavu ponořujeme do stavu naprostého soustředění, ale v případě tvořivého flow se osoba nachází ještě o stupeň výše, protože v tomto stavu vznikají nová "díla". "Běžný" flow můžeme zažít u klasických činností, při kterých relaxujeme a které nás baví, jako například sledování filmů, čtení, vaření apod.

Tvořivý stav flow je už jistá forma "tvorby, umění", zažívají jí spisovatelé, malíři, vědci, podnikaté a další lidi, kteří k tomuto stavu vyžadují ještě více koncentrace (jedná se o odbornější činnost). Dále píšu o obou druzích společně.

Při stavu flow (ať už jde o jakýkoliv druh) se lidé cítí šťastní a naprosto ponořeni do činnosti.

Co vás přivádí do stavu flow? Je to psaní knihy? Četba? Sledování filmů? Studium? Sport? Může to být prakticky jakákoliv činnost, která vás baví. Jsou to činnosti, které vám "jdou samy" a "od ruky" a využíváte při nich svůj potenciál.

Tuto vaší oblíbenou činnost byste měli praktikovat co nejčastěji, protože vás rozvíjí a dělá vás šťastnými.

Je to velmi pozitivní stav, během kterého toho můžete vytvořit co nejvíce. Všichni úspěšní lidé jsou zvyklí v tomto stavu pracovat, protože právě v něm v 95% případů vzniknou ta největší "díla". Není ale nutno tvořit hned veledílo, úplně stačí, když jste šťastní a děláte, co vás baví - i kdyby to bylo jen vymalovávání antistresových omalovánek.

Jak tento stav podpořit?

V této souvislosti mohu odkázat na již mnou zveřejněné články, a sice na článek Tady a teď a Offline.

Úplným základem je, vědět, PROČ tuto činnost děláte a činnost vás musí BAVIT. Bez těchto dvou aspektů se, dle mých názorů a zkušeností, do tohoto stavu jen těžko budete dostávat. Na téma "Proč" napíšu v budoucnu samotný článek.

Pokud jde o nějakou náročnější činnost, je dobré si před ní tzv. vyčistit hlavu, například sportem nebo pořádnou sprchou.

Dále je vhodné vyřadit všechny rušivé elementy - vypnout telefon nebo alespoň upozornění a odejít do klidné místnosti, kde se činnosti můžete naplno věnovat, aby vás náhodou někdo nevyrušil z koncentrace zrovna v době, kdy budete mít "velenápad".

Na zklidnění mysli je výborný bylinkový čaj, který vás uklidní a poté se můžete s chutí pustit do práce.


Já sama tohle všechno praktikuju před tím, než jdu psát a nebo se učit a velmi se mi to osvědčilo. Už jsem zvyklá na to se zavřít do své "bubliny" a jenom tvořit nebo se věnovat jiným činnostem, které mě baví.


Kam dál